Mé oblíbené místo

Subjektivně zabarvený popis

            Každý člověk, ať už velký nebo malý, má své vzpomínky na dětství. Většinou jsou to věci jako to, že vám rodiče nechtěli koupit novou hračku, nebo jak jste dychtili co nejrychleji vyrůst a okusit život dospělého člověka. Ale zjistíte, že tento život není nějak skvělý a naopak toužíte být zase dítětem. I já si to občas přeji.
            Pokaždé vzpomínám na dobu, kdy mi bylo asi šest let. Vybaví se mi jen jedna věc.  Je to dřevěný altánek, který stojí v parku, kousek od našeho domu. Vášeň šestiletých dětí obvykle bývá panenka, nebo autíčko, ale já byla jiná. V té dobé mi totiž umřela maminka na rakovinu. Bylo to těžké, co si budeme vykládat. Jako by vám někdo vyrval srdce z těla, ale zapomněl ho vrátit nazpět. Právě od té doby jsem byla jiná než ostatní děti. Spíš jsem je od sebe odháněla. Měla jsem pocit, že když nemám mámu, nejsem jako ostatní. Cítila jsem se odlišná a tak jsem se raději stáhla do a snažila se nevnímat urážky vůči mé odlišnosti. Dítě, které nemá kamarády, si obvykle najde nějakého koníčka, který mu zabere všechen volný čas a svou osamělost až tak nepociťuje, ale já jsem o žádné vyplňování volného času neměla zájem. Všechno mi přišlo zbytečné. I žít.
            Jednou, když jsem na tom byla vážně zle, víte ten pocit, kdy se chcete ztratit ze světa a už se nikdy nevrátit, jsem v nočních hodinách utekla z domu. Můj otec si toho ani nevšiml, jelikož je od maminčiné smrti pravidelně opilý. Jenže neměla jsem kam jít, kam se schovat před krutým světem, kde nikdy nevíte kdo je váš přítel, či nepřítel. Náhle na kraj padla tma. Stále jsem byla kousek od našeho domu, ale tam už jsem se nikdy vrátit nechtěla. Dostala jsem strach. Náhle byly všechny tajemné zvuky kolem mě hlasitější. Cítila jsem, jak se zrychluje můj dech. Nevěděla jsem, co mám dělat. Prostě jsem začala utíkat. Je jedno kam. Hlavně pryč od těch stínů a tajemných zvuků. Nevím co je teď po mé levici, nevím, co čeká přede mnou, ale vím, že chci pryč z toho hrozného místa. Místa špatných vzpomínek a bolesti.
            Najednou vběhnu do parku. Vím, že tady tohle místo je, ale já tady byla naposledy s maminkou, když mi byly asi tři roky. V parku svítily asi tři lampy, ale já jsem nešla podél nich. V nejtemnějším koutu tohoto parku se krčí chátrající dřevěný altánek. Skrývá se za jemným houštím. Jdu k němu pomalým klidným krokem. Páni. Pomyslím si, když do něj vkročím. Ani nevím proč, ale najednou jsem měla pocit úlevy, jako bych aspoň na malou chvíli našla místo, na kterém budu v bezpečí. Rozhodla jsem se, že půjdu spát, ráno se lépe můžu porozhlédnout po okolí. Smotala jsem svou bundu, položila na ni hlavu a proplula do světa snů.
            Ranní paprsky pronikly na mou tvář, ale nepálily, nýbrž hladily. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Najednou kolem mě nebyla hora špinavého nádobí, jak jsem na to zvyklá. Naopak byla to asi nejkrásnější věc v mém životě. Ptáci poletovali kolem mě a svou písní oznamovali začátek nového dne. To ráno foukal jemný vánek a já cítila, jak laská do mých tváří. Zavřela jsem oči a s úžasem naslouchala symfonii šumění padajícího listí. Vítr najednou začal zadržovat svůj dech a já otevřela oči. Na dlaň mi usedl šlechetný motýl a já měla pocit, jakoby se mi podíval přímo do očí. Jakoby ke mně promlouval a vítal mě v tomhle pohádkovém světě. Vedle altánku jsem uviděla oschlý pařez. Ale nebyl to obyčejný pařez. Smál se na mě skrz svou dubovou kůru a já se na něj na oplátku usmívala taky. Beránci na obloze se vydali na svou pouť po jasné denní obloze. Nestarali se o směr. Šli prostě za svým pastýřem, který byl tím nejzářivějším bodem na celé obloze. Cítila jsem klid. Znovu jsem se obrátila na pařez. Přišel mi tak krásný. Nepřestával se na mě smát a pro mě se stal v tu chvíli jediným přítelem, kterého jsem měla. Měla jsem pocit, že mu můžu říct vše. Že když budu plakat, bude plakat se mnou. Náhle se protrhla mračna a mou tvář začaly dopadat kapky deště. Nešla jsem se schovat, zůstala jsem tam stát a vychutnávala si každou kapku tekutého stříbra. V parku protékal i potůček. Rozbouřené vlnky do sebe nenápadně narážejí a navzájem si šeptají nejrůznější příběhy. Nad krajem náhle vysvitnou první paprsky slunce a víly na obloze začnou malovat něžnou duhu. Po ní se probíhají poníci, kteří čekají, až se znovu otevře brána do jejich kouzelného světa.
            Den ubíhá a město se začíná halit do mlžného kabátu konce dne. Pod křovím čeká stín. Čeká na svou příležitost, kdy bude moci svou temnou náručí zase obejmout celý kraj. V tomto altánku jsem strávila dalších pár dní. Ten altánek byl sice bezcenný, prostě kus dřeva, který tam jen tak stál a neměl žádný účel, ale pro mě byl v té chvíli všechno. Všechno co jsem měla.
            Asi čtvrtý den, co jsem v tomhle altánku přežívala téměř bez jídla, ke mně přišel nějaký pán s modrou uniformou a zvláštní čepicí. Byl to policista. Dal mi svou bundu, vzal mě za ruku a odváděl mě pryč. Samozřejmě, že jsem nechtěla opustit tenhle usínající kouzelný svět, ale nebránila jsem se, protože jsem věděla, že nezáleží na tom, kde se nacházím, protože toto místo se mnou bude navždy propojené.
            Došli jsme až k našemu domu. Bylo tam plno aut s takovými blikajícími bedínkami na střeše. Byl tam i tatínek. Vypadal stejně jako před několika dny. Prostě obyčejný chlap se zarostlou tváří a nevyčištěnými zuby. Ani jsem se nezorientovala v situaci a nějaká cizí paní mě vedla k velkému černému autu. Posadila mě dovnitř a zavřela dveře. Podívala jsem se na tatínka. Jeho oči byly skleslé a plné zármutku. Naposledy jsem ho takhle viděla, když umřela maminka. Auto se náhle rozjelo pryč, jen já jsem nevěděla, kam míří.
            Po pár dnech mi došlo, že jsem se dostala do dětského domova. Nebyl to sice ten život princezny na zámku, který jsem si jako malá vysnila, ale musela jsem to přijmout. Mé dětství jsem tedy prožila v dětském domově. Ale nebylo dne, kdy bych si nevzpomněla na můj altánek, na potůček, který tvořil příjemnou atmosféru, na mého kamaráda z pařezu. Proto, když jsem dosáhla plnoletosti a konečně mohla opustit toto místo, mé první kroky směřovaly právě tam.
            Znovu jsem tam stála. Znovu přede mnou byla brána do jakoby jiné dimenze. Když jsem se, ale podívala do potůčku, žádná voda tam už netekla. Bylo tam pouze bláto. Tráva byla stejně jako všechno v tomhle parku špinavá, zablácená a zdaleka se už nepyšnila svou zářící čistotou. Ptáci již nezpívali jako dřív a ani vítr nebyl tím kouzelným vánkem, který profukoval až skrz mé zjihlé srdce, ale jen nelítostně narážel do větví stromů a lhostejně sebou bral vše, co mu stála v cestě. Jenže největší rána přišla, když můj zrak ulpěl na mé nejmilovanější místo. Už tam nestál ten kouzelný altánek, můj úkryt před světem, můj domov. Bylo tam pouze pár kusů dřeva jen zdánlivě připomínající mé království. Brečet nemá smysl, tím ho zpátky nevrátím. Alespoň, že tu zůstal můj kamarád. Pohladila jsem jeho ztrouchnivělou kůru, ale už nebyl tak okouzlující jako tedy. Už se na mě nesmál. Nedělá nic, jen tam tak stojí a čeká, až si ho někdo všimne. Už to není to království, které mě zachránilo před realitou, ale navždy ho budu nosit v srdci a ve vzpomínkách.
            Víte, nikdy jsem nebyla jako ostatní, ale právě to mě naučilo prát se s osudem a nenechat ho nade mnou zvítězit.

 

únor 2013

Nikol Weiszová