Příběh z dovolené

 

       Jmenuji se Nikol a chtěla bych vám vyprávět o mých prázdninách. Zažila jsem zajímavý příběh, který mi změnil život…..

     Byl poslední školní den. S prázdninovou náladou jsem odcházela ze školy domů a šťastně volala : „ Jupí prázdniny začínají!” Ještě lepší to však bylo,když jsem se dozvěděla, že naše rodina letos pojede na dovolenou do Thajska. Neváhala jsem a ihned začala balit věci.

     Den odletu se pomalu blížil, ale co mi na tom vadilo, bylo letadlo. I když jsem do sebe naházela celé balení prášků proti nevolnosti, pořád jsem měla dojem, že někdo v letadle bude mít na sobě moji snídani. Bylo krátce po obědě a my vyrazili na letiště. Viděla jsem plno cizinců a jen si pomyslela: „Hmmm, asi chystají atentát.” Nad mé očekávání let dopadl celkem dobře. Škody byly celkem mírné a zní takhle: pozvracela jsem letušku, otevřela úplně cizímu člověku na záchodě a dále raději ani nepokračuji. Vystoupila jsem z letadla a byla překvapená, jaké je tady horko. Hned ze mě pot ale opadl, když jsem spatřila náš krásný hotelový pokoj. Balkón, malá kuchyňka, koupelna, tak z toho jsem byla nejvíce nadšená. Ani jsem si nevybalila a přemlouvala svého čtrnáctiletého bratra Honzu, aby se mnou šel na pláž. Ale rodiče pořád namítali: „Nejdřív se tady zabydlíme.“ I když se mi to nelíbilo musela jsem poslechnout. Asi po hodině jsme šli konečně k moři. Bylo to krásné. Jen ten pohled na vlny mě fascinoval. Všichni kromě mě se šli koupat. Já na ně volala : „Mami jdu se tady trochu porozhlédnout.“ Jasně ,že mě nechtěla pustit samotnou, ale protože jsem paličatá holka, vytratila jsem se z dohledu.

     Najednou se přede mnou objevilo husté křoví. Něco mi říkalo, abych tam nechodila. Po dlouhém rozhodování jsem se přece jen vydala na cestu do neznáma. Prolézala jsem hustým křovím, ale najednou vidím světlo. A hele, jsem na druhém konci. Vidím krásnou malebnou pláž. Rozhlížím se. Rostou tady banánovníky a fíkovníky. Ale najednou slyším: „Pomóc,pomóc!“ Co to bylo ?! Vydala jsem se po zvuku a došla jsem na místo,odkud vycházelo. Zahlédla jsem tabulku, která upozorňovala na žraloky. Někdo tam leží! Všude je krev. Zase volá: „Prosím pomôž mi!! “

     Přiběhla jsem k němu a byla v šoku, úplně jsem strnula. Měl roztrhnutou nohu a sténal bolestí , ale úplně nejhorší bylo , že jsem toho člověka dobře znala. Je to Miro Šmajda!!!!! Zpěvák mé nejoblíbenější kapely Rosemaid!! Bolestivě ze sebe vyhrkl: “ volám sa Miro, prosím , pomôž mi, ja neviem ako ale ....Najednou zkameněl a vykřikl: „Jaro“! Jaro je bubeník skupiny. Z Mirova vysvětlování jsem pochopila, že tady byl s Jarem na dovolené a taky objevili tuto pláž . Koupali se příliš daleko od pláže a žralok si je spletl s potravou. Miro se stačil zachránit, ale Jaro,Jaro zůstal v moři.

     Vůbec jsem nevěděla, co dělat. Nevím, kudy se jde na pláž, nevím jak mu pomoct. Naštěstí jsem si sebou vzala ručník a v televizi jsem viděla, jak zranění vždy něčím zaškrtí. Rychle jsem běžela pro pomoc. Nevnímala jsem, že vůbec nevím, kam běžím. Pláž!!!! Utíkala jsem pro plavčíka. Pokusila jsem se mu vše vysvětlit , ale…. Jak mu mám říct,že,  potřebuji pomoct? Zkusila jsem to: „Help,help muž krvácí!! Plavčík na mě spustil: „Rozumím kde leží? “ No to je teda fajn! Já na něj dělám půl hodiny různé znaky a pantomimu a on umí česky! Zavedla jsem záchranáře na místo. Dali Mira na lehátko a rychle s ním utíkali z pláže. Když kolem mě probíhali, zaslechla jsem Mirův hlas, který potichu říkal: „Ďakujem.“

     Ten milý plavčík mě dovedl zpátky za rodiči. Všechno jim řekl a oni na mě byli pyšní. Zbytek dne jsem se pořád klepala a v hlavě si to přehrávala pořád dokola. Druhý den, což bylo úterý, jsme šli celá rodina za Mirem do nemocnice. Rozzářil se, když uviděl, že přicházím. Na tváři vykouzlil krásný úsměv. „Ahoj Miro, už je ti líp? “ Opatrně jsem se zeptala. „Hej, hej vďaka tebe. “ Odpověděl Miro. Dal mi něžnou pusu na tvář. Přišel doktor, řekl diagnózu a informoval mě, že kdybych tam přišla jen o minutu později, už by dávno vykrvácel.

     A jak to bylo dál?  Skončila nám dovolená a my se vrátili domů. Miro byl také převezen do bratislavské nemocnice. Týden po tom, co jsme se vrátili z dovolené, mi ve schránce přistál děkovný dopis, samozřejmě od Mira. Taky mi poštou došly krásné květiny a Mirovo CD s dlouhým věnováním. Protože přišli o svého bubeníka, vyhlásili konkurz na nového.  A já když jsem si zašla na jejich koncert, pozvali mě na kofolu. Fanynky se o Mirově zranění dozvěděly a dělaly z toho horory, jako,že už nebude nikdy chodit apod. Ale Miro je úplně v pořádku. Asi má hodně andělů strážných. Rosemaid uspořádali koncert na rozloučení s Jarem a je neskutečné, kolik přišlo lidí. Tohle jsem zažila o prázdninách 2010 a nikdy nezapomenu na zážitky, které jsem si z nich odnesla.