Želvička

Želvička

Před 2 roky jsem znala rodinu Pršálkovu. Byl tam táta, máma, Lojza, Lucka, babička a dědeček. Všichni na sebe byli hodní. Když Lojza přinesl v žákovské 3, táta se nehněval. Nebo když Lucka pořád dokola hrála na svou trumpetku tu samou písničku, mámě to nevadilo. Ale tatínkovi moc vadilo, když Lojza přišel domů jakoby nic, hodil na stůl deníček a vykřikl: „Soráč taťko, čti si to jen pro sebe!!! Jdu dělat do pokoje domácí úkolák!!!“ A odešel. Táta si v duchu říkal, jakou lumpárnu zase provedl, jestli zase dal paní učitelce do hrnku s čajem hlínu nebo jestli hrál se smetákem hokej a místo opravdického puku bylo pouzdro od Šimona. Nebo zase na tabuli načmáral prase a nad ním nápis „úča“ !!! Otevřel deníček a s otevřenou pusou řekl: „To jsem tedy nečekal!“ Bylo tam velkým písmem napsáno: „Pane Pršálku, prosím Vás řekněte tomu svému Lojzovi něco! Jakmile jsem vešla do třídy, nevěřila jsem vlastním očím! Alex totiž do třídy donesl ukázat svůj nový bumerang a Lojza hned přede mnou roztřískal okno, které stálo 10 000 korun! Štrůdlová.“ Táta dal Lojzovi peníze do peněženky a přísně řekl: „Lojzo! Už žádné školní průšvihy! Lojza odběhl do svého pokoje a přemýšlel o těch slovech, co mu táta řekl. Ale pak si uvědomil, že táta řekl ŠKOLNÍ průšvihy!

Druhý den se ve škole nic tak zvláštního nedělo, ale cestou zpátky ano! Lojza totiž šel do zverimexu a koupil si za ty tátovy peníze akvárko za 1 000 Kč, protože ve škole odevzdal paní učitelce 9 000,- s tím, že prý si ještě 1000 zvládne vydělat! No a tak si akvárko dal do tašky. Doma na zahradě vykopal asi 1 metr hlubokou jámu a do ní vložil akvárko. A šel domů.  Třetí den se zase vracel ze školy, ve které se zase nic tak zajímavého nedělo, až na to, že Daniel rozbil obraz, na kterém byl Miloš Zeman. Tak jak se tedy vracel a byl už skoro doma, přeskočil plot a šel k sousedům na verandu, kde stálo obrovské akvárko, ve kterém plavalo 26 malých želviček. Špačkovi neboli sousedi měli odpolední spánek, takže se lépe kradlo. Přeskočil plot zpátky a dal malou želvičku do akvárka s čerstvě nalitou vodou. Lojza přemýšlel, jak to doma vysvětlí! Ale mezi přemýšlením si s ní i povídal a složil o ní i básničku:

 

Tahle moje želvička

Je zelená celičká

Nejspíš mi chce něco říci

že má hřejivo na líci ?

Nebo možná, že chce spát

Nebo říct, že ji mám rád?

Nebo chce říct, že jsem borec!

Každé chvíle je i konec !

Na konec teď nemysleme

druhou sloku vymysleme!!!

Lojza tedy vzal želvičku domů a rozhodl se, že se přizná. Táta se Lojzy ptal: „Kdes byl tak dlouho?“ „Řeknu ti pravdu,“ přikyvuje Lojza. Všechno tátovi řekl a představil rodině želvičku. Babička omdlela, děda zmatkoval, máma byla v šoku, táta se divil a malá Lucka se ptala „Kdes ji vzal?“ V tu chvíli zazvonil zvonek u dveří. Vstoupil pan Špaček a řekl: „Pršálkovi, zmizela mi želva, moje želvička jménem Šmudli pudli šroubek. Nevíte o tom něco?“

„Lojzo!“ ozvali se všichni najednou. Lojza musel želvičku vrátit. Čtvrtý den Lojza u oběda pociťoval smutek. Po obědě zazvonil zvonek u dveří. Táta šel otevřít. Vešel pan Špaček a paní Špačková. Pan Špaček držel veliký balík. Vešli se zpěvem a úsměvem na tváři. Lojza měl narozeniny. Od sousedů dostal Šmudli pudli šroubka a prohlásil, že želvička se nebude jmenovat Šmudli pudli šroubek, ale raději Šmudlinka. A od té doby už Lojza neprováděl ani školní ani jiné průšvihy, i když každý dělá chyby a může mu z toho vyplavat pěkná „želvivovina“ !